Nestíháte ?!

Crrrrrrrrrrrrrrrrr. Budík. Venku ještě tma. Hrabu se z postele. Při čištění zubů na sebe kouknu do zrcadla. „Dnes máš nabitý den holka“. K tomu trochu umělý úsměv. A tak startuju. Kluka do školky. Sebe do práce. Přichází děti a já cítím, že ze mne padá stres. Vítám se s nimi, poslouchám jejich povídání, je mi fajn. Ale něco mi stále leží v hlavě. Jsem na poledne objednaná na obočí a končím s dětmi taky v poledne a kosmetička později nemůže. No snad budou maminky rychlé a já odtud přesně vypadnu. Hraju si s dětmi, ale stále se vracím k tomu, jestli to stihnu. Cítím mírnou nervozitu. Dopoledne uteče jak voda a už přichází první maminky. Stále koukám na hodiny a ubezpečuji se, že to stihnu. Tak nestihla. Přicházím o dvacet minut později. Je mi hloupě, ale přeobjednat jsem se už nechtěla. Ale obočí mám vylepšené. Pak na policajty kvůli udání, že jsem špatně parkovala, ale vždyť tam na tom místě pořád někdo parkuje. Asi se někdo nudil a já to odnesu. A to ještě chtějí 1000 korun pokutu. To je ale den. Přilítnu domů a tam „Dneska není navařeno?“ Jako kdyby se vařilo samo. Tak to by bylo super! Ok. Udělám rychlovku. Že ho nenapadne navařit a to ví, že dnes mám fofry. Ježiši, to už je tolik a já se ani nenajedla. No nic letím pro kluka do školky. Ve školce paní učitelka volá, když mě uvidí: „Karlíku, máš tady maminku.“  Kája má rozehranou hru s kamarádem a rezolutně odmítá teď končit. Nakonec milostivě přijde do šatny, jenže jít nechce a mně ujedou nervy. Zvyšuju hlas a zakončím to plácancem přes zadek. To asi ten hlad. Odcházím ze šatny a doufám, že se Kája obleče a půjde. No nakonec jsme dorazili domů. Káju nechávám s tátou doma a letím do práce na odpolední kroužky a po nich domů. Bože, jak já se těším do postele. Uložím malýho a vyčerpaně upadnu do postele. Jsem tak utahaná, že okamžitě usínám.

Jak dlouho tohle tempo a tento stres může člověk vydržet?

Myslíte, že se dá žít dneska v „uspěchané“ době jinak?

1 komentář u „Nestíháte ?!

  • Mark Džirasa někde tvrdil že prej Začít stíhat znamená přestat spěchat….a že se zastaví a sedne si třeba i jen na 30s na nejbližší lavičku, jakmile cítí že se dostává do honičky…a to i když ví že už jde pozdě…lépe přijít vyklidněný než s jazykem na vestě si furt dokola přemílat „nestíhám, nestíhám…“ , no ne? 🙂

Komentáře nejsou povoleny.